- 26.7.2018
Snad žádný vojenský pochod na světě se netěší takové obliby a prestiže, jako nizozemské Vierdaagse ve městě Nijmegenu, náročné čtyřdenní pochodové cvičení s více než stoletou tradicí. Letos se ho ve vojenské kategorii ve dnech 17.–20. července úspěšně zúčastnili tři čeští vojáci, z toho dva příslušníci Aktivní zálohy.
Dějiny nizozemského Vierdaagse sahají do počátku 20. století, tedy do doby, kdy pro vojáky pěchoty nebylo mnoho jiných dopravních prostředků, než vlastní nohy. Schopnost rychlého přesunu na velké vzdálenosti tak patřila možná ještě více než dnes ke klíčovým dovednostem vojáka a v tomto kontextu se zrodila tradice, která trvá dodnes. V září roku 1909 vyrazilo poprvé 306 nizozemských vojáků a 10 civilistů na 150 km dlouhý pochod, rozložený na 4 dny. Úspěšná akce se začala pravidelně opakovat a v roce 1925 se jejím domovským městem stal už natrvalo Nijmegen. S výjimkou doby první a druhé světové války se pak pochod konal již každý rok a v roce 2016 mohl oslavit stoleté výročí. Letošní ročník se tak konal již po sto druhé.
Duch vojenského bratrství
Záhy po vzniku pochodu se ho kromě nizozemských ozbrojených složek začaly účastnit i vojáci jiných států. V roce 1928 se poprvé zúčastnily vyslané vojenské kontingenty ze zahraničí. Přitom byl od začátku kladen důraz na spolupráci, fair play a vzájemnou pomoc mezi účastníky. Norské družstvo v roce 1928 velmi tvrdě narazilo, když pochod pochopilo jako závod a snažilo se „porazit“ ostatní kontingenty – výsledkem byla jeho diskvalifikace pro nevojenské chování. Tento duch zůstal Vierdaagse zachován až do dnešních dní a právě bratrské (a dnes již i sesterské) sdílení mezi vojáky různých národností je do dnešních dnů jedním z významných přidaných hodnot akce, které se účastní na 6.000 vojáků nejrůznějších národností, zejména ze zemí NATO.
Za zvuků muziky
Délka vojenské trasy se v průběhu let ustálila na přibližně 40 km denně, s tím, že první a poslední den bývají o 4-6 km delší. Civilisté chodí podle věkové kategorie a pohlaví buď 50, 40 nebo 30 km denně. Vojáci nicméně pochod musí absolvovat v uniformě, vojenských botách a s povinnou zátěží 10 kg mrtvé váhy navíc k vodě a dalším věcem, které si s sebou nesou, takže ve výsledku bývá celková zátěž kolem 13-15 kg. Vojenská kategorie proto bývá obecně považována za nejobtížnější. Čas na absolvování pochodu je také omezen – kdo nedorazí do cíle v limitu, je diskvalifikován. Absolutní denní limit vychází většinou kolem 12 hodin, většina kontingentů se ale snaží držet si dostatečnou rezervu a trasu absolvovat za čas kolem 10 hodin. Civilní i vojenští účastníci se těší ohromné podpoře místních obyvatel, kteří bez nadsázky obsypou každý den celou trasu pochodu, povzbuzují účastníky nebo jim nabízí i drobné občerstvení. Každá, byť sebemenší vesnice, kterou trasa prochází, si také klade za čest, že dá dohromady hudební orchestr, který pochodující provází říznými pochody. Své vojenské orchestry, ale také mediky, zásobovače a ženisty, vysílají pravidelně i účastnické státy aby podporovali vojenské kontingenty na trase. Oblíbeným symbolem této podpory je pontonový most přes řeku Mázu, který tradičně staví společně nizozemští a němečtí ženisté a prochází přes něj trasa posledního dne pochodu.
Prestižní ocenění
V cíli čeká na úspěšné účastníky pochodu cenná odměna – medaile, která oficiálně nese název Kříž prokázané pochodové způsobilosti a neoficiálně je známa jako „nijmegenský kříž“. Ta je od samého počátku udělována pod patronátem nizozemského krále a počítá se tak mezi oficiální vyznamenání. Zejména v zemích, které mají tradičně vysokou účast – kromě Nizozemí to je hlavně Německo, Švédsko, Norsko, Dánsko a Finsko – často zdobí uniformy i těch nejvyšších armádních funkcionářů až po náčelníky generálních štábů. Jeden nizozemský voják mi letos dokonce vysvětloval, že v jejich armádě hledí mužstvo poněkud podezřívavě na důstojníka, na jehož uniformě se neskví oranžovo-zelená stužka nijmegenského kříže, jako by takový byl v podezření, že je možná až příliš „papírovým válečníkem“, který si nechce příliš zaprášit boty. Medaile má několik stupňů, za první, druhé, páté, šesté, desáté a jedenácté udělení. Pro mimořádně zdatné pochodníky existují i zvláštní stupně pro čtyřicáté a padesáté úspěšné dokončení a mezi civilisty letos dokonce jeden více než devadesátiletý účastník šel pochod téměř neuvěřitelně po jednasedmdesáté.
Česká stopa v Nijmegenu
V české armádě není nijmegenský pochod zatím příliš znám, proto byl oproti mnohosethlavým výpravám z Německa, Skandinávie a dalších zemí český tříčlenný kontingent opravdu skromný. Setkal se ale s velice vřelým přijetím, nad vojenským táborem vlála i česká vlajka a čeští účastníci se na trase mohli těšit podpory nizozemské logistiky. Kromě autora těchto řádků české barvy reprezentoval npor. Jaroslav Víšek 314. centra výstrahy ZHN Hostivice-Břve a nrtm. Robert Baigar z 6 odd. VP - AZ, VelVP Olomouc, všichni ve svém volném čase a na vlastní náklady. Nelehkou trasu nakonec všichni tři čeští účastníci dokončili a mohli si tak vychutnat triumfální pochod po tradiční Via gladiola tedy „cestou gladiol“, starobylého symbolu vítězství, před desetitisíci jásajícími diváky a nastoupenou nizozemskou generalitou. A sotva trochu splaskly opuchlé nohy a byly zalepeny puchýře, shodli se, že to pravděpodobně nebylo naposledy. Kdo jednou zažil neopakovatelnou atmosféru nizozemského Vierdaagse, má chuť se vrátit. Třeba příští rok český kontingent i o něco naroste…
Vzpomínky, které zůstanou
Závěrem si neodpustím několik osobních postřehů a momentek, které mi utkvěly v paměti a které velmi dobře vystihují celkovou atmosféru pochodu. První z nich se odehrála na jednom z logistických bodů během trasy, které sloužily k odpočinku vojenských účastníků. Zde jsme se, již notně unaveně, ve stínu maskovací plachty na chvíli usadili, abychom si ošetřili nohy, doplnili vodu a usrkli trochu hovězího bujónu, který vařili nizozemští polní kuchaři. Za chvíli se hned vedle nás na zem usadil postarší muž v uniformě nizozemské vojenské policie, mile pozdravil a velmi neokázale se jal věnovat stejné činnosti. Teprve když jsem po chvíli zaostřil na jeho nárameníky, uvědomil jsem si, že vedle nás právě sedí tříhvězdičkový generál. Po chvíli se zase zvedl, vmísil se mezi ostatní pochodující a vyrazil dál po trase, jako živoucí doklad toho, že kilometr je stejně dlouhý pro rekruta i pro generála. Druhá věc, která mi utkvěla v paměti, byla upřímná radost, kterou nám mnoho vojáků různých národností vyjadřovalo, když viděli českou vlajku na našich uniformách. Vzpomínali při tom mnohdy na české kolegy, které potkali v zahraničních misích, nebo na čas, který při plnění úkolů v rámci NATO strávili v České republice. Nejvíce se s námi spřátelil jeden poručík německého Bundeswehru, který se narodil v tehdejším Československu německým rodičům a plynně hovořil krásnou sudetskou češtinou. Od něj jsme všichni dostali pamětní nášivky, které nechal Bundeswehr pro všechny své vojáky na Vierdaagse zhotovit. Poslední momentka se pak pojí se závěrem třetího dne. Po celou dobu prochází trasa pochodu krajem, který byl během 2. světové války svědkem urputných bojů, zejména během známé operace Market-Garden. A právě závěrečná etapa třetího dne – obecně považovaného za nejtěžší – prochází kolem velkého kanadského vojenského pohřebiště. Přestože v ten moment mají vojáci v nohou už na 120 km a čas tlačí, není snad jediného kontingentu, který by se neodchýlil z trasy a nevzdal čest padlým hrdinům. I my jsme strávili chvíli v tichém zamyšlení nad nekonečnými řadami bílých náhrobků s vděčností, že můžeme místo nepřátelství zažívat jeho pravý opak.
svob. ThDr. Petr Jan Vinš
Photogallery
